Proč se rodinného focení bojíme víc než zubaře?
Znáte to. Pečlivě vyberete oblečení, učešete děti a doufáte, že aspoň tu hodinku budou „hodné“.
Tlak okolí je dnes totiž obrovský, viďte? Často máme pocit, že nás všichni soudí, jakmile naše děti nesedí s rukama v klíně. Sama jsem máma. Vím, jak dokážou být pohledy okolí zlé a jak snadno za vším vidíme kritiku. Obzvlášť když se my samy necítíme zrovna jistě.
Ale u mě tohle nečekejte. Moje focení je bezpečný přístav. Žádné soudy. O nic totiž nejde. Zvládneme to v klidu a bude to fajn.
Slibovaly děti doma, že se budou krásně usmívat?
A pak přijdete do ateliéru a všechno je jinak.
Nebojte, vůbec nic se neděje. Děti, stejně jako tatínci, vlastně vůbec neví, do čeho jdou.
Sice doma mamince svatosvatě slíbily, že budou poslouchat, ale ta realita nového prostředí je prostě zaskočí.
A to je naprosto v pořádku. Necháme jim čas.
Jak to tedy s těmi našimi rošťáky probíhá?
Z mé zkušenosti má focení dětí vždycky tři fáze.
Ta první čtvrthodinka je ve znamení stydění. Děti se drží u vás, a proto vždycky začínáme společnými fotkami. V bezpečí vaší náruče je jim nejlépe. Společně hledáme nějaké hračky nebo rekvizity.
Známe to všichni – když máme něco v ruce, třeba oblíbeného medvídka, hned se cítíme o něco jistěji.
Kdy začne ta pravá zábava?
Během další čtvrthodinky už se ledy prolomí.
Děti se začínají smát, zkoumají ateliér a sem tam na mě tajně vypláznou jazyk. Zjistí, že u „tety fotografky“ je vlastně hrozná legrace. Obzvlášť když objeví mého dřevěného houpacího koně!
A ta třetí fáze? To už je, jak já s úsměvem říkám, takový lov na fotku. Děti už jsou rozkoukané, lítají jako éra a jsou k nezastavení. Skáčou, tancují a dělají blbiny.
A já prostě jen běhám s nimi a zachycuji ty nejkrásnější, nespoutané momentky.
A co tatínci, kteří už doma brblali?
Chlapi a focení, to je kapitola sama pro sebe. Víte ale, proč se jim často nechce?
Je to pro ně úplně nová role. Nikdo je na ni nepřipravil, necítí se komfortně a hlavně – nechtějí zklamat svou ženu.
Proto nejsem fotografka, co by je něčím prudila. Jsem na jejich straně. Během focení si povídáme, vyprávím jim zážitky z praxe a děláme srandičky.
Když tatínci vidí, že je do ničeho nenutím, úplně se uvolní. A pak s dětmi dělají ty nejlepší blbiny.
Co když na konci přece jen ukápne slzička?
Víte, kdy u mě děti nejčastěji pláčou?
Když už máme dofoceno, balíme věci a je čas jít domů! Nechtějí odejít. Chtějí si dál hrát s traktorem nebo vozit panenky v retro kočárku.
A víte co? To je pro mě ta úplně největší odměna. Když ke mně pak přijdete s rodinkou znovu, děti se už těší. Pamatují si přesně, kde ten traktor parkuje.
A tatínci už taky ví, že je nečeká žádné mučení, ale pohodové odpoledne. A i oni občas vymyslí nějakou tu lumpárnu, kterou bychom mohli vyfotit.
Dokonalost neexistuje. A to je na tom to nejkrásnější!
Nejde o to mít bezchybnou fotku, kde všichni stojí v pozoru.
Jde o ty upřímné momenty. O to, jak tatínek láskyplně drží vaše miminko. Jak se k sobě tisknete a hladíte malý pupíček. Váš klid, radost a rodinná pohoda jsou pro mě vším.
Takže se zhluboka nadechněte, hoďte obavy za hlavu.
Pokud cítíte, že byste si to u mě v ateliéru s dětmi a manželem užili, moc ráda vás přivítám.
A jak můžeme pokračovat dál? Záleží jen na vás, co je vám teď nejpříjemnější:
👉 Chcete si to nejdřív všechno v klidu prostudovat?
Mrkněte na mou stránku o rodinném focení, kde najdete ceník, ukázky fotek a odpovědi na nejčastější otázky. Žádný spěch.
👉 Máte rádi jasno a chcete si rovnou ulovit termín?
Nakoukněte do rezervačního kalendáře. Uvidíte tam, kdy mám volno, a můžete si svůj čas rovnou zablokovat. Stejně si pak ještě napíšeme a všechno doladíme!
👉 Máte nějaký speciální dotaz nebo jste nenašli vhodný čas?
Napište mi přes kontaktní formulář. Ráda vám na cokoliv odpovím nebo společně vymyslíme termín přesně na míru vaší rodině.
Ať už si vyberete jakoukoliv cestu, těším se na vás a na všechny ty společné blbiny!
Vaše Didi