Jak vzniká „volná tvorba“ & proč fotograf potřebuje vášeň

Příběh o bezduché pásové výrobě a bláznivém focení v bazénu málem mezi kroupami 🌸⛈️

Dnes mám pro vás trochu jiný článek. Příběh o mně jako o fotografce a o tom, že fotka nemůže být jen pásová výroba nebo bezduchá továrna na snímky.

I když – ruku na srdce – když je sezóna v plném proudu, někdy se tomu hektika mírně blíží. A to je přesně chvíle, kdy si člověk potřebuje dát volno. Nejen od práce jako takové, ale především od té „pracovní“ fotky. Potřebuje si naordinovat focení nepracovní – takové, kde pustí z uzdy svou fantazii, přání a všechny ty bláznivé myšlenky, které chtěl už dlouho vyzkoušet.

To, že umíte zmáčknout spoušť a správně nastavit fotoaparát, totiž neznamená, že už umíte všechno. Ve finále je každá situace i člověk naprostý originál a tohle všechno je trénink: umět s každým popustit tu tvůrčí duši a nechat se inspirovat právě tou chvílí, lidmi a místem.

Stejně jako když kuchaři vaří guláš: Na soutěži je jich několik desítek. Zadání mají všichni stejné, a přesto každý uvaří svůj vlastní, jedinečný guláš. I když prvotní inspirace a chuť pocházely od maminky, babičky nebo dědečka, který vařil ten nejlepší na světě. A přesně tak je to i ve fotografii.

Jak se udržuje tvůrčí plamínek díky volné tvorbě 🎨

Pro mě je to celé o udržení chuti a nadšení. O hledání inspirace a vymýšlení výzdoby ateliéru, výroby rekvizit i zdobení vánočních scén, které upřímně miluji.

Často mě inspiruje i samotné místo. Třeba když jedeme na kole, vidím krásnou rozkvetlou louku a v duchu už tam skládám obraz: holčička v bílých šatech a kloboučku, jak tancuje s náručí květin. A pak mám obrovskou tendenci si to prostě zkusit!

O tom by vám nejlépe mohly vyprávět moje dcery Alex a Ágnes. Ty jsou totiž jako první po ruce coby modelky, když si maminka něco vymyslí. Ať už šlo o:

• Portréty inspirované obrazy starých mistrů,
• Střelené valentýnské focení se srdíčky a naším psíkem Otíkem,
• Nebo bláznivé rodinné vánoční focení ve stylu Grinche.

A pak jsou tu samozřejmě i velké projekty, jako autorské svatební editorialy. Tam už jde o organizaci spousty lidí, kteří za odměnu získají krásné fotky pro svou propagaci. Já tam zase dostanu prostor vyzkoušet si s „ženichem a nevěstou“ věci, na které na reálné svatbě není čas. Na reálné svatbě jsem tu pro ně a nemůžu nikoho do ničeho nutit – u editorialu mám ale volnou ruku a můžu tvořit.

Příběh z praxe: Květiny, černá fólie a dětská odvaha

A abych nemluvila jen obecně, mám pro vás krátký příběh k mému poslednímu tvůrčímu počinu.

Už několikrát jsem fotila (především nastávající maminky) ve vaně s květinami. Chtěla jsem si ale vyzkoušet klasické focení s květinami ve vodě. A řekněme si to upřímně: vyzkoušet to v napuštěném bazénu na zahradě, když je venku teplo, je nesrovnatelně lepší nápad než to pokoušet v lednu v prvním patře v ateliéru. Nehoda není náhoda a potopa v patře by se mi úplně nehodila…

Vybrala jsem tedy bazének, koupila černou fólii a okoukla zahradu, co všechno můžu využít na výzdobu. V týdnu, kdy bylo trochu volněji a Ágnes měla prázdniny, jsme se do toho pustily. Ági si to totiž chtěla vyzkoušet jako první.

Napustily jsme bazének, vystlaly ho černou textilií, natrhaly kytičky a vybraly šaty. I když jsem přilila dost teplé vody z domu, v kombinaci s chladnou vodou ze studny to pro Ági nebylo úplně nejteplejší. Focení statečně zvládla, ale bylo mi jasné, že to musela být rychlovka – děti se na rozdíl od dospělých modelek nesmí trápit. 😉

Když se spojí dvě střelené mámy (a počasí má vlastní plán) ⛈️

První pokus byl úspěšně za námi. Druhý den stál bazének na sluníčku, voda se krásně ohřála, kytičky vypadaly pořád svěže a mně shodou okolností zrovna kvůli nemoci odpadlo odpolední focení.

Protože mám kolem sebe spoustu stejně bláznivých lidí, myšlenka padla na moji kamarádku Terezku. Terezka je neskutečná tvůrčí duše a je pro každou špatnost. Slovo dalo slovo a domluvily jsme se na pátou odpolední, až nebude svítit na bazén ostré slunce.

Jenže kolem třetí se začaly honit černé mraky. Píšu jí, že to asi neklapne, a ona na to: „Klidně přijedu hned!“

Pobalila děti (což je u nás matek jediná možnost, jak reagovat na nenadálé situace – já mám dítě posledních 10 let ve většině případů s sebou, až na výjimky a svatby 😄) a přifrčela. V obýváku si děti rozbalily hrací království s naší Ági, my uvnitř ladily šaty, sledovaly déšť, který mezitím začal, a čekaly, jestli vůbec přestane. Protože ležet v bazénu, když vám prší do obličeje a nad vámi se na schůdkách klátí fotografka hledající ten nejlepší úhel, není zrovna dvakrát příjemné.

Nakonec déšť ustal! Všechno jsme stihly spáchat, a dokonce jsme si daly i kafe. ☕

Proč má smysl skákat do kaluží 🌿

Někdy človek musí chytit situaci za pačesy. Věčné odkládání a věty typu „až bude čas…“ totiž ničemu nepomohou. U velkých projektů je plánování nezbytné, ale u takových drobných radostí – jako je spontánní obutí holínek a skákání v kalužích – musíte prostě využít okamžik, kdy je chuť a nálada.

Spontánní akce zvládnutá, děti spokojené, mámy taky a kreativní dušička fotografky má zase na chvíli pokoj. 😉

Kreativní duše potřebuje volné ruce a křídla, aby zkusila něco nového. Protože přesně tyto zkušenosti a nová energie pak obohacují i fotky, které tvořím s vámi. ❤️

(A abych nezapomněla na tečku za naším deštivým focením: další vlna slejváku přišla asi o dvě hodiny později – tentokrát i s pěknými kroupami! To už by na zasněné výrazy v bazénku nebylo, spíš na modřiny na čele 😄)

Máte i vy v hlavě nějaký svůj tajný fotografický sen nebo bláznivé přání? ✨ 

Napište mi! Moc ráda s vámi vaše představy proberu a vymyslíme společně, jak je proměnit ve skutečnost. Plnění vašich snů a tvoření neobvyklých vzpomínek je totiž přesně to, co mě na mé práci baví nejvíce. Těším se na všechny vaše nápady ❤️